What's new




2012/08
07

Jiří Šalamoun: Grafiky, knihy, plakáty, filmy

 

Úvodní slovo k výstavě od Jiřího Hůly:

Vítám vás na výstavě Jiřího Šalamouna, kterou - jak už se stalo téměř každoroční tradicí - připravilo pro Muzeum hrnčířství občanské sdružení Archiv výtvarného umění. Výstavy pořádané Archivem v Kostelci vždy nějakým způsobem souvisí s našim městem, vloni to byly grafiky a knihy Adolfa Borna, který má ve Svatbíně (vsuvka pro přespoláky - Svatbín je částí Kostelce) chalupu.

Co ale má s Kostelcem nad Černými lesy společného Jiří Šalamoun? Existují v jeho životě a tvorbě nějaké silnější vazby? Když jsme se včera o tom v Praze bavili, tak Jiří Šalamoun říkal, že v mládí do Kostelce jezdil na motorce.

No, dobře - a co dál? Ilustroval například knihu Oty Hofmana Pan Tau a tisíc zázraků, a Ota Hofman je naší regionální osobností. A dál? V Kostelci nad Černými lesy léta téměř ve skrytu pobýval Václav Bedřich, režisér animovaných filmů, který oživil asi nejznámější postavičku Jiřího Šalamouna Maxipsa Fíka. Možná vás napadnou jiné souvislosti, myslím ale, že nemá smysl po nich dál pátrat. Umění Jiřího Šalamouna vychází z české tradice, inspiruje se tvorbou českých loutkářů, vysokou i pokleslou literaturou, klasickými díly i kramářskými písněmi, je světové - tedy patří všem.
Při přípravě naší výstavy - abychom v celistvosti představili Šalamounovo grafické a knižní dílo, potřebovali bychom prostor nejméně desetkrát větší - jsem si uvědomil zajímavou věc. Měl jsem, zřejmě jako většina z vás, pocit, že jeho tvorbu docela znám, že vím, čím se Jiří Šalamoun zabývá, že tuším, co vytvořil - a zjistil jsem, jak jsou mé vědomosti chatrné a neúplné, jak je Šalamounovo dílo rozsáhlé a mnohovrstevnaté, plné tajemství, zjevných i skrytých odkazů, jak nám s věcným a krutým humorem rozšiřuje chápání a prožívání světa, každodenních banalit i zlomových událostí. O tom všem, i o dalších věcech, ale už psali - a napsali lépe, než bych svedl já - jiní, například Jaromír Zemina.

„Šalamounovy ilustrace jsou mi blízké již pro radostné rozkošnictví, které z nich stále cítím, pro autorovu neúnavně vynalézavou rozkoš z chuti čar a ploch, tvarů a barev, z kontrastů černí a bělí, z jemné rozmanitosti šedí, z rozdílné tvrdosti tužek a pružnosti štětců, z drsnosti, hebkosti nebo hladkosti papíru - pro duchaplné labužnictví, jež miluje rafinované směsi, ale nikdy neztrácí zdravý smysl pro chuti základní, pro labužnictví v němž se spojuje kultivovanost s jadrností."
Také jsem chtěl, aby výstavu zahajoval někdo povolanější, ale Bohuslav Holý je vážně nemocný, a další znalec Šalamounova díla, historik umění Jan Rous, je právě v Neapoli.
„Každá z mnou ilustrovaných knížek," řekl Jiří Šalamoun v roce 1981 na sympoziu Bienále ilustrácií v Bratislavě, „měla samozřejmě řadu nedostatků (jak jinak), o kterých se nechci šířit - ale měly většinou jednu společnou vlastnost byly to svým způsobem jasně prezentované možnosti přístupu k ilustrováni knihy, kresby skromně si vědomé, že interpretují většinou jen jednu složku literární předlohy, obvykle asi tu mně osobně a momentálně nejbližší.
Ať už to byl Poslední Mohykán, s celou škálou všech možných ilustračních i technických přístupů v encyklopedizující příloze na konci knihy, nebo pestrý korpus Dickensovy Kroniky Pickwickovců, pestrobarevné miniaturizující ilustrace Saroyanovy povídky Tracyho tygr, celostránky na lidovou černou notu pohřebního průvodu německého Glabrieder, všechny, myslím měly tuto někdy bohatší, někdy užší jasnou jednotu zvoleného přístupu. Kresby k Hobitovi naproti tomu trpí rozpolceností, neskromnou snahou postihnout zároveň několik skoro protichůdných tendencí: jednak celkovou koncepci cesty trpaslíků za peněžním svatým grálem, ve formě panoramatického pohledu na celkový sled událostí, jakési tapiserie z Bayeux, táhnoucí se jednotně vedutovým způsobem v přehledném profilu celou knihou, přičemž se zároveň pokoušejí vychutnat poznámkovým, okrajovým způsobem drobnomalebných marginálii-záznamů, jakéhosi palubního deníku výpravy, volně roztroušených po knize, možnosti drolerií pozdně středověké knižní malby." – Nevím, kdo z našich výtvarných umělců dokáže tak jasně definovat svoji tvorbu? Jiří Šalamoun se totiž stejně dobře vyjadřuje nejen výtvarnými prostředky, ale i slovy. V letech 1978 až 1982 napsal sbírku autoterapeutických básniček. Báseň Hů - hů - hů! věnovaná Modestu Musogorskému je - jako všechny dobré básně – stále aktuální, obecně platná.
Nějaký cizí voják se pere v podzámčí s drakem. Jsem zvědav, jak tohle dopadne!
Jiný na bílém koni tahá ses žebrákem na cestě o něčí pláštík.
No jak tohle zas dopadne.
Na poušti se lvem a knížkou v popředí stařeček bije se divoce kamenem.
Heleďte - to může taky špatně dopadnout!
Vlevo je palouček. Nějací lidé se plačky s kýmsi či čímsi snad navždycky loučí.
To zase něco nejspíš špatně dopadlo!
Na schůzi kněží ten v černém asi zbytečně cosi chce zřejmě namítat.
Takový nápad: jak tohle může sakra zas dopadnout - no řekněte!
V šeru starého pokoje jiný nešťastník ve spěchu sbohem dává rodince. Never more!
Zřejmě ještě teď v noci odjíždí nahonem s četníky.
No nechci vidět, jak tohle dopadne!
Kdo to tam na rohu předměstské uličky čte cosi ve světle lucerny?
A zač asi tenhle dostává stříbrné hodinky?
Poslyšte, vážně - to určitě všecko zas špatně dopadne!

Součástí výstavy je také antikvariát tvořený ze sbírek duplikátů Archivu výtvarných umění.

 

Rozhovor Karla Oujezdského s legendou české ilustrace Jiřím Šalamounem k jeho 75 narozeninám naleznete zde: http://goo.gl/L2PZX

Jiří Šalamoun je ilustrátorem nejen knih literárních veličin, jako je Charles Dickens, Ivan Bunin, Saltykov Ščerdin nebo Tristram Shandy, k nimž jeho ilustrace  představují  vrcholnou polohu jeho tvorby, zároveň ale i české  ilustrace 60. – 80. let. 20. století. K těmto skvostům se rovnomocně  zároveň řadí jeho rozsáhlá ilustrační tvorba spojená s literaturou pro děti všeho věku. Vědomí takového záběru  je tu důležité, protože obsáhne nejen  příběhy Maxipsa Fíka, který dostal zároveň podobu filmovou ve večerníčcích a je milován hlavně těmi nejmenšími, ale přes rozsáhlé obrázkové cykly, jako je Únos princezny Violínky W. Žukrovského a Pana Tau Oty Hofmana.

Bohatě ilustračně ale doprovodil Posledního Mohykána J. F. Coopera, Tolkienova Hobita, básně pro děti Pavla Šruta a tento výčet týkající se rozpětí končí u literatury vyznávané věkem pokročilejšími  mladými čtenáři, u knih Brautiganových nebo Tracyho tygra W. Saroyana.  Všechny tyto knihy, přesnější by bylo mluvit o obrazových pásmech, mají ale společný základ v Šalamounově pojetí ilustrace, kterou nechápe jako doprovod, ale interpretaci, další otevírání textu, otevírání, které patří zraku.

Proto je také Jiří Šalamoun vnímán jako mistrný vypravěč příběhů, „přeložených“ do obrazů. To jakým pracuje v cyklech, obrazových pásmech, je ale podmíněno  dalším polem jeho tvůrčí činnosti, kterým je film.  Není to  jen už zmíněná  autorská výtvarná podoba několikadílného seriálu o  maxipsu Fíkovi – i on má knižní podobu, která se do filmu převtělila ale dále se převtěluje i do velkého množství předmětů, bibelotů, puzzlů, triček, jimiž Maxipes Fík proniká do veřejného prostoru v dalších transformacích. K filmu má Jiří Šalamoun blízko v daleko hlubším smyslu. Dalo by se říci, že jistým způsobem filmově myslí – nejen tedy ve filmech, ale i v ilustracích, hlavně tam, kde jsou rozpracovány právě do rozsáhlých cyklů, jako je tomu třeba u  Cooperova Posledního Mohykána (1972), v Kronice Pickwickova klubu Charlese Dickense (1971), Princezně Violínce nebo v Tolkienově Hobitovi. Šalamounova „filmovost“ má však  ještě jeden specifický rys, který zabarvuje tón Šalamounovy ilustrace, a kterým je blízkost k jednomu z nejstarších filmových žánrů, k filmové grotesce. Ve své podstatě jsou i jeho příběhy jakýmisi groteskami -  postavy Šalamounových příběhů se nesou přerývaným pohybem, strnulými gesty, zdůrazněnou mimikou.  Svým laděním mají blízko k Chaplinovi nebo Frigovi, Šalamoun zmiňuje pak hlavně Laurela a Hardyho - jejich příběhy v nás sice vyvolávají smích, zároveň však vyděděnost a osamělost těch postav, které jakoby své životy nemohly nikde zakotvit, vyvolávají v nás nakonec zvláštní smutek.

Šalamoun ve svých ilustracích není vypravěčem, který by příběh jen představoval, opisoval jeho děj -  jeho ilustrace jsou rovněž něčím mezi interpretací a komentářem. Jeho interpretace nám umožňuje pochopit smysl příběhu, vždyť nám odkrývá vždycky něco podstatného, obecného, což nemusí být zrovna to nejveselejší, ale jeho odlehčená forma nám to umožňuje přijmout. Svébytnost, jedinečnost a neopakovatelnost  Šalamounova výkladu světa, jež uvízl ve všelijakých knihách, které jsou jeho velikou vášní, nás tak provázejí divadlem světa, představují nám odvěké theatrum mundi, v němž se ovšem skrývá i naše vlastní  role.

Tento způsob „výkladu“ světa má u Šalamouna specifickou genesi. V druhé půlce padesátých let studoval 3 roky  v Lipsku, studium sice posílilo jeho „expresionistickou“ náklonnost, v podstatě ale jen zdůraznilo to, co mu už bylo vlastní, vědomí přináležitosti  ke kultuře střední Evropy, v níž se donedávna mísilo vše, co nepatřilo jen Čechům, ale i Němcům a Židům.

Jak ale mohou v jedné tvůrčí mysli, umělecké představivosti, která nás vždycky nějakým způsobem vede k chápání světa, spolu souviset příběhy města Hloupětína s příběhy Maxipsa Fíka? Šalamounovo rozumění světu se pohybuje různými cestami, prochází labyrintem světa, jehož některé cesty mohou vést až do ráje srdce, znovu na samotný práh dětství. Šalamounovým trvalým průvodcem labyrintem je ovšem humor, který skoro všechny cesty dělá nějak schůdnými. Je sarkastický, někdy ostrý, pro dětský svět je ale zabarvený něhou, která nezastírá. Šalamounovy ilustrace patří v českém poválečném umění k jeho nejvýznamnějším projevům, a to nejen ve svém spojení s knihou, ale i v celé jeho tvorbě. Jejich význam a síla nejspíše spočívá v tom, že ve svém výrazu, tvárných prostředcích a porozumění jsou neoddělitelnou součástí celé jeho tvorby.  

Autor textu: Jan Rous, www.ibby.cz, 2012/07

Odkaz na Jiřího Šalamouna v našem informačním systému abART: http://goo.gl/ukUh2