Martin Kolář: Listy a plátna (kresby a malby)

Monochromní obraz neposkytuje divákovi žádnou jinou informaci než sebe sama. Je čistou diferencí (se stěnou), čistým impulsem, který má nízkou intenzitu (bílý monochrom) nebo vysokou intenzitu (černý monochrom).
Působí na diváka silou okamžiku, aniž by rozvíjel časovou linii vyprávění. Obrazový, sdělovací princip založený na vizuální výpovědi je tedy nahrazen silovým polem krátkodobě vnímavého jevu.

V roce 1967 napsal americký kritik Michael Fried svou stať „Art and Objecthood". V ní tvrdí, že umělecké dílo je tím závažnější, čím méně času potřebujeme k jeho „uchopení". Jeho úvaha vyznívá jako kritika trvání při sledování a chápání moderního díla a naopak obhajoba síly okamžiku, v kterém na nás dílo zapůsobí. Tedy dílem, kterému je odebrán obsah (ale které je soběstačným organismem), musíme vyvolat zvláštní chápání času. Času, který je vnímán
dvojím způsobem. Jednak jako perpetuální přítomnost - ono „nyní v každém okamžiku" nebo jako čas s „vyjmutou" přítomností, tedy ono „ještě ne – už ne". Modelem může být plápolající oheň nebo nepatrný pohyb barevné
nuance (neónová díla Dana Flavina nebo Jamese Turrella).

Podmínkou pro fenomén Zpřítomnění/Zjevení však bude vždy minimální řešení v minimálním čase, který nedovolí účast rozumu. Realistické obrazy, fotografie, film, velká část videoprodukce - všechno toto nám nabízí lineární (ať už různě rytmizované) chápání „lidského" času. Všechny rozmanitosti lidského údělu se, bohužel, konají v pozemském čase.
Výzvou pro modernismus bude tedy nalézt struktury uchopené okamžikem intuice. A monochromie je
v tomto případě důležitou iniciací.