Staré vyprávění stoupenců vznešeného

Do Poličky přichází další z kuriozit, které se jako pěna sbírají na hladině artarchivních vod. Nic
o ní nevíme, vybízí tedy ke spekulacím. Ale spíše než o svém původu a cestách, jimiž prošla, jako
stoleté album vystřihovánek, které jsme zde vystavovali před čtyřmi lety, pobádá k zamyšlení nad
záměry autora, ať jím byl kdokoli.
Náš exponát je jedinečnou, stěží opakovatelnou realizací se sdělením, je-li jaké, zajisté
vizuálním – nikoli literárním. Snadno zapadne do různých definic autorské knihy.
Patří do kategorie knih, které mají za základ jinou, již existující knihu, obvykle s literárním
obsahem. V našem případě to byl anglický překlad hinduistického posvátného textu Šrímat
Bhagavatpurána (Staré vyprávění stoupenců vznešeného) zabývajícího se životem a činy Krišny.
Ty však sotva byly nejvlastnějším zájmem našeho autora, jenž vyřízl zrcadlo textu do dvou
třetin knižního bloku a do vzniklého prostoru vlepil v různé hloubce, na způsob dioramatu,
výstřižky z tematicky nesouvisejících reprodukcí a též umělý květ karafiátu, mezi jehož okvětní
lístky jsou zasazeny lidské postavy, též vystřižené z fotografií. Koláž surrealistického zabarvení
z dalších úplných i neúplných lidských postav nacházíme i na předsádce a přední desce knihy,
které dominuje žlutá textilní kapsa na zip, přilepená k sekundárnímu, stříbrnému celofánovému
potahu lepicí páskou. Rozhodně to nebyl pokus o uměleckou knihařinu.
Autorova potřeba svést dohromady zadní nohu zebry a torzo s puntíkovanou kravatou není
předmětem našeho zkoumání ani zájmu. Jej jím však autorova potřeba udělat to nikoli např.
v plošné koláži, ale v trojrozměrném prostoru knihy.
Těžko lze uhodnout, jakého mělo vzniklé dílo adresáta (vůbec-li jakého), potřeba
sebevyjádření je však od existence příjemce neodvislá. Důkladnost až urputnost zpracování
napovídá, že v daném případě byla tato potřeba velmi naléhavá, třebaže autorovo sdělení je značně
neproniknutelné.
Je to, jak řečeno, sdělení vizuální, tedy nutně hmotné. A umístěno je tam, kde se v konvenční
knize nachází text, tj. zhmotnění sdělení nehmotného.
Sdělení nesená konvenčními knihami lze přenášet i jinak – zvukovou nahrávkou,
elektronickými soubory… Ale v knize se nachází právě zde, ve středním prostoru stránek. Tam je
už mnoho set let instinktivně očekáváme.
Ať náš autor jednal vědomě, nebo ne, když umisťoval své sdělení právě sem, cílil přesně,
třebaže je to vnějškový přístup. Jeho kniha, na rozdíl od množství soudobých výtvorů
vyznačujících se nesdělností až programovou, vzbuzuje dojem, že něco sdělit se alespoň pokouší.

Lucie Rohanová